Příběh Anežky: Cítila jsem selhání, bolest, ale i neskutečné štěstí
Začalo to v sobotu večer, kdy už jsem cítila pravidelné kontrakce zhruba po čtyrech minutách, které čím dál více zesilovaly. Jeli jsme tedy do porodnice, kde ale uznali, že to ještě k porodu není a poslali mě zpátky domů – bydlíme zhruba 30 kilometrů od porodnice. Noc byla strašná, kontrakce stále zesilovaly a já ani na minutu neusnula.
Ráno jsme opět jeli do porodnice, ale řekli mi to samé co večer. Já už byla vyčerpaná, a tak jsem je poprosila, že už bych raději zůstala v porodnici, abych byla pod kontrolou, že se necítím dobře. Dali mě tedy na rizikové oddělení a řekli, že mi k večeru udělají monitor a uvidí se.
Kontrakce stále sílily a já už nevěděla, co mám dělat. Přišlo mi, že mé dotazy přijdou sestřičkám zbytečné a já se začala cítit strašně. Měla jsem pocit, že mi ani nevěří. Večer mi udělali monitor. Zrovna se měnila služba a přišla tam sestřička, která na mě byla velice nepříjemná, až jsem se z toho poté na chodbě rozplakala.
Následovalo vyšetření, zda porod postoupil. Já už měla opravdu silné kontrakce, že jsem nedokázala ani vylézt na gynekologické křeslo. Pan doktor byl velice příjemný a snažil se mě uklidnit. Nicméně po vyšetření mi oznámil, že porod od rána vůbec nepostoupil. Pak vzal telefon a začal s někým volat. Já ho ani moc přes ty bolesti nevnímala. Zaslechla jsem jen: ,„Takže za dvacet minut na sále“. Byla jsem úplně v šoku a nezmohla se ani na slovo. Nebyla jsem na císařský řez vůbec připravená a ani jsem neměla čas to v sobě nějak zpracovat. Pan doktor ještě vyzval onu nepříjemnou sestru, aby mě zacévkovala. Bohužel se jí to vůbec nedařilo, a tak nakonec to musel udělat sám pan doktor.
Poté mě poslali s pytlíčkem od cévky v ruce na pokoj, ať se sbalím, že za deset minut mám jít na sál. V bolestech jsem se snažila naházet věci do tašky. Do toho jsem celá vystrašená volala manželovi, aby okamžitě přijel. V tom do pokoje ještě vtrhla sestra, že mi jde napíchnout kanylu. Tu mi píchala natřikrát, protože jí to vůbec nešlo a já byla z toho celá od krve. Byla jsem z toho úplně vyděšená.
S manželem jsme měli domluvené, že bude u porodu a doufala jsem v to, že i když tedy budu mít císařský řez, pustí ho za mnou. Bohužel se tak nestalo, i když to do porodnice stihnul. Byl však v místnosti vedle.
Na sále byli všichni opravdu milí a uklidňovali mě. Pomalu mi docházelo, co se právě děje a už jsem neřešila nic jiného, než aby bylo moje miminko v pořádku. Nejkrásnější okamžik přišel, když jsem moje malé miminko uslyšela. Chvilku trvalo, než mi ho přinesli ukázat. Já jsem z toho byla dost nervózní a pořád jsem chtěla, abych ho už měla u sebe. Bohužel mi ho přinesli jen ukázat a hned ho zase odnesli pryč. Uklidnili mě tím, že ho dají tatínkovi. Já se však těšila na bonding a strašně mě mrzelo, že se to nepovedlo. Cítila jsem selhání a strašnou bolest. Do toho ale na druhou stranu také neskutečné štěstí, že mám zdravé dítě.
Miminko mi přinesli zhruba po třech hodinách na JIP, kdy se sestřičky snažili mi dát miminko k prsu. To se přisát nechtělo a já byla opět v slzách. Nechali ho u mě asi 20 minut a pak ho odvezli s tím, že mi ho přivezou ráno. Já v noci nespala ani minutu a pořád jsem jen myslela, zda je v pořádku. Ráno na JIP přivezli dvě další maminky, které obě rodily předčasně. Obě tam celé dopoledne plakaly a to pro mě bylo velmi těžké, protože jsem se s tím sama srovnávala. Pokaždé, když mi moje miminko přivezli, cítila jsem se tak nějak provinile, protože jejich miminka musela do inkubátoru, a tak jim je nemohli ani přinést ukázat. Bylo to opravdu psychicky náročné a já už jen chtěla pryč.
Celkově jsem z porodu byla pár týdnů smutná. Nyní jsem však šťastná, že mám krásné, zdravé dítě a bonding jsme si doma vynahrazovali každý den. Hrdě se nyní nazývám císařovnou a jsem pyšná, že jsem dokázala takový zážitek zpracovat a nyní na porod vzpomínám jako na ten nejúžasnější okamžik mého života.
Máte také příběh, který byste chtěla sdílet? Pošlete nám ho na napiste@cisarovnam.cz.
