Příběh Kristýny: Jak jsem se stala šťastnou císařovnou

Můj příběh je vlastně o tom, jak jsem se stala šťastnou císařovnou z nešťastné rodičky odeslané na císař. Celé těhotenství jsem měla pohodové, trávila jsem hodně času doma v klidu a měla obrovský prostor na odpočinek a čerpání informací. I díky tomu jsem se na porod strašně těšila. Připravila jsem si solnou lampu, vonné olejíčky, sladkosti a vysnila si, jaká parádní jízda porod bude.


Nachytřená tím, že kontrakce jsou kámoš, jsem si představovala zvuky repráčků, které jsem měla k porodu sbalené, zobání JoJo bonbónků a libovala jsem si při představě porodu jako takového wellness zážitku. Jak se naložím do vany a uvolním se. Věděla jsem, že to bude bolet, ale zároveň jsem byla absolutně v zenu, klidu a těšila se, jak to bude celé krásné.

Důležitou roli v tomto příběhu hraje rebozo. Napsala jsem si o něj Ježíškovi a těšila se, jak si budu bříško vázat. Když jsem ho měla, přihlásila se na kurz Rebozo v životě těhotné ženy, který vedla úžasná Bibiana Drápalová Pališková. Strašně jsme si seminář s manželem užili, naučili jsme se nějaké masáže a celkově mne to jen podpořilo v mém klidu.

Na těhotenské screeningy jsem pravidelně chodila do fakultní nemocnice. Během prvního screeningu nám vyšla zvýšená pravděpodobnost preeklampsie a růstové retardace plodu. S vysvětlením „je to jen pravděpodobnost“ a Anopyrinem v kapse jsem odcházela jako prvorodička se slzami v očích a strašným strachem. Naštěstí mám skvělého gynekologa, který mě už předem připravoval na to, že tam na mě nebudou mít čas a ať mu klidně po vyšetření zavolám a on mi vše vysvětlí.

Vysvětlení a uklidnění proběhlo a já předpisově zobala nařízené prášky. Podstoupila jsem i hrazené vyšetření srdce a podrobnější druhý screening v podstatě se stejně strohým přístupem. Ve 30. týdnu jsem se na screeningu dozvěděla, že miminko je koncem pánevním. Lékařka to tenkrát stroze okomentovala slovy: „Rozmyslete si, jak to chcete.“ Na mou otázku, jak to myslí, mi bylo vysvětleno, že protože je to první miminko, tak mě čeká císař, protože oni to tak preferují.

S tehdy ještě obrovským nadhledem jsem se usmála na manžela a řekla mu: „Hele tak budeme dělat ty cviky s rebozem a zkusíme toho hajdaláka otočit.“ Na to zareagovala paní doktorka ironickým smíchem a komentářem, že mám radši sedět na zadku u televize než vymýšlet hovadiny. Že ještě ublížím sobě nebo dítěti takovými hokusy pokusy.

Odcházeli jsem oba odhodlaní a tehda ještě klidní. Okamžitě jsem zkontaktovala Bibianu, na kterou si paradoxně jako první vzpomněl manžel: „Napiš té paní s tím šátkem, ta tam na tom kurzu říkala, že nás to může naučit, kdyby bylo potřeba.“ Objednali jsme se na konzultaci a naučili se všechny fígle, jak miminku pomoci do výhodnější polohy. Poctivě jsme praktikovali všechny tipy, protože jsem věděla, že já prostě chci své miminko porodit vaginálně a prožít si svůj vysněný wellness porod.

Jak se lidově říká, vidle mi do mých plánu hodil ve 35. týdnu můj gynekolog, zlatý člověk ale stará škola. „Miminko je stále v poloze koncem pánevním, domluvte se v porodnici, jak budete rodit.“ Hodil štěmpl na žádanku a bylo hotovo. Na žádance k registraci stálo: „Plod KP, sekce“.

Zhroutil se mi celý svět, celá moje pohádka byla pryč a moje děťátko najednou nutil někdo opustit dělohu, kdy si řeknou oni. Přišel strašný strach, ani ne tak z operace, ale z toho, co nastane po ní. Nesnáším nemocnice, jsem úzkostná a opravdu tam nerada trávím čas. Najednou jsem si představila, jak tam přijdu, oni mě otevřou, seberou mi moje miminko a budou mi ho půjčovat, kdy oni uznají za vhodné. Že to nebudu já, koho na světě obejme první. Bylo mi strašně a představa, že tam pak trávím ještě další týden v takovém režimu sama, bez partnera, s miminkem někde za zdí, pravděpodobně se nerozkojím a všechno to, co se o císaři říká, to všechno mě ničilo. 

Znovu jsem kontaktovala Bibianu se spoustou otázek na to, jak to chodí u nich ve Šternberku při císařském řezu. Problém byl jen v tom, že fakultní nemocnici máme 5 minut autem a je zde výborná novorozenecká JIP, zatímco Šternberk je malá nemocnice, navíc 30 minut jízdy od nás z domu. Rozhodnutí mi pomohla udělat porodní asistentka z fakultní nemocnice, která ztělesňovala úplně všechno, co jsem při svém porodu nechtěla zažít. Manžel na sále v žádném případě, miminko uvidíte druhý den, když to dobře půjde, návštěvy maximálně 2 hodiny denně na chodbě, kolostrum nenoste. Aha, díky. 

Psychická situace týden před registrací byla taková, že jsem věděla, že tohle nejde, ale nevěděla jak z toho ven. Naštěstí již z dob minulých, kdy mi nešlo otěhotnět, jsem věděla přesně po jakém kontaktu sáhnout. Spojila jsem se s psycholožkou Mgr. Evou Kluckou a dala si s ní sezení. Uvědomila jsem si, že to, co potřebuje miminko, je spokojená a klidná maminka a k mírné nevoli manžela, který se přikláněl k fakultní nemocnici, jsem zvolila k registraci Šternberk.

Na registraci jsem se potkala s paní doktorkou, která se mě optala, jestli už mám nějaké informace. Odvětila jsem, že pouze tu, že musím na císařský žez, ale že nevím pořádně proč. Paní doktorka mi odpověděla, že miminko v poloze koncem pánevním není nutně indikace k císařskému řezu a že rádi pro mě udělají maximum, abych mohla rodit tak, jak jsem si přála. Nabídla mi schůzku s primářem, který mě měl vyšetřit a posoudit mou situaci s tím, že konečné rozhodnutí je ale na mně. 

Vyšetření s panem primářem se konalo o týden později. Proběhl ultrazvuk, vaginální vyšetření, váhový odhad a pan primář konstatoval, že přestože podporuje porod koncem pánevním, tak u mě by ho nedoporučil a následoval monolog a vysvětlení proč. Poté jsme se domluvili na tom, že půjdeme cestou císařského řezu, ať už z důvodu nepříznivé polohy plodu – nebyl to úplný konec pánevní, tak i mé psychické situace. Bylo mi přislíbeno, že otec může být přítomen u spinální anestezie na sále. Ještě jsem zašla o patro výš se domluvit ohledně kolostra, vrchní sestra byla naprosto nadšená a přislíbila mi, že můžu mlíčko donést a případně s ním malého nakrmí namísto podávání umělé výživy.

O týden později jsem již ležela na pokoji šestinedělí a připravovala se na porod, který měl proběhnout další den. I když jsem byla mnohem klidnější, stále jsem nebyla zcela spokojena s tím, jak to dopadlo. Přivítala mě sestřička, která mi ukázala celé oddělení, ukázala mi, kde co najdu, vysvětlila mi, co mě čeká a nechala mě odpočívat. Vytáhla jsem z tašky alespoň solnou lampu a aromaoleje, abych si splnila alespoň část svého snu.

Ráno probíhala příprava a v 8 ráno jsem již ležela na sále po boku partnera, celý personál na mě byl strašně hodný a během nápichu spinálu mě dokonce sestřička ojímala a hladila po vlasech, protože jsem se klepala strachy. V 8:30 se narodil náš nádherný chlapeček. Okamžitě jsem dostala miminko na hrudník a všichni jsme se společně tulili na operačním sále. Zdravotní bratr nám udělal pár krásných fotek a se slzami štěstí v očích jsem viděla dva nejdůležitější muže mého života, jak odchází společně. Během toho, co mě zašívali, manžel vedle v pokoji plně bondoval a jakmile mě přivezli za nimi, přiběhla sestřička a podala mi malého k prvnímu přisátí. Můj malý brouček okamžitě věděl, co má dělat a prso našel bez většího problému. Od té chvíle jsme už byli pořád jen spolu. Ano, čtete dobře. Přestože jsem byla po spinále, lítaly kolem mě sestřičky každou hodinu, protože jsem vyslovila přání mít miminko u sebe a pomáhaly mi ve dne v noci s tím, aby bylo vše v pořádku. 

Nikdo mě nepřipravil na to, co přijde druhý den. Když přišla sestra a začala mi vykládat, jak mi pomůže se osprchovat, nechápala jsem. Jsem snad nesvéprávná, abych se neosprchovala sama? Pochopila jsem, jakmile jsem vstala. Strašná, ale opravdu strašná bolest. Skoro jsem neviděla a nově příchozí novorozenecká sestra konstatovala, že takhle mi teda malého nepůjčí. Bylo mi hrozně, to tahle bude těď pořád? Nezvládnu se o něj postarat? Bude mi dobře jen když ležím? Strašně jsem se rozplakala. Sestra z šestinedělí mě utěšovala, jak je to normální, nechala mě vyplakat, píchla mi léky na bolest a donesla první jídlo. Slíbila mi, že když se najím, bude mi lépe.

Celý pobyt bylo všechno skvělé, každou chvílí se někdo ptal, jestli potřebuji s něčím pomoci a když jsem v slzách volala ve 2 ráno, že miminko nejde utišit, nikdo na mě nebyl zlý, pomohli mi s lepší polohou ke kojení a utišení miminka. Já, která jsem původně nechtěla v nemocnici být ani minutu, jsem si najednou užívala jiný typ svého wellness s miminkem stále u sebe a manželem po boku.

Suma sumárum to byl nádherný porod plný lásky, který jsem prožila se svým manželem a svým miminkem. Přestože jsem měla vlastní kolostrum, tak díky obrovské podpoře kojení jsme ho ani nepotřebovali. Moc bych si přála, aby ostatní ženy měly alespoň takové množství informací a odvahy si vybrat poskytovatele péče jako já. A aby jejich příběhy byly stejně krásné a rády na ně nakonec vzpomínaly, i když si je původně malovaly jinak.

P.S.: Můj malý chlapeček věděl, proč se neotočil. Skutečně k tomu měl své důvody. Děkuji za celý projekt Císařovnám, který mi hodně dal a díky kterému jsem tak nějak tušila, co je a co není v pořádku.


Máte vlastní příběh, který by mohl další ženy inspirovat? Pošlete nám ho na napiste@cisarovnam.cz, rádi mu dáme na blogu a sociálních sítích prostor.

Císařovnám

Tvoříme místo, kde najdou podporu a relevantní informace všichni, kterým do života vstoupil císařský řez.

Previous
Previous

#1 – Dá se vůbec připravit na porod císařským řezem?

Next
Next

Příběh Anety: Přála bych si, aby mámy mohly u svých předčasňátek být